Kladenská desítka se opět prohnala nad Kladnem

Rok uběhl jako voda a červen se nezadržitelně blížil. A čím blíž byl, tím více jsem slyšel naléhavé volání v koutku své mysli. Tichý, ale neodbytný hlásek, který mě pouhými dvěma slovy ponoukal, nabádal a přesvědčoval...

„Další ročník, další ročník, další ročník...“

Kladenská desítka si mě opět povolávala do své náruče, a já nemohl tomuto volání odolat. Vzhledem k tomu, že taková akce se ale nezorganizuje jen tak sama, musel jsem se pustit do plánování.

Už předem bylo jasné, že cíl akce zůstává nezměněn: tedy absolvovat během jednoho dne deset různých sportů. Aby se však z Kladenské desítky nestala rutina, některé disciplíny jsem pro tentokrát vypustil, některé nové naopak přidal.

Nutno přiznat, že plánování programu jsem opět nechal na poslední chvíli. Navzdory tomu však vše proběhlo hladce a bez problému, což mě potěšilo. Je tedy pravda, že když jsem zveřejnil přesný čas sobotního ranního startu, některé účastníky to zaskočilo natolik, že svou účast rovnou zrušili :-) Tvrdé jádro však vytrvalo a ani kruté víkendové vstávání je neodradilo.

Scházíme se tedy u haly ve složení Dáša, Lukáš, Martin, Pavel (a Sid) a já v roli účastníka i organizátora. Pavel se opět ujímá role fotografa, s pomocí již tradičního stativu (tedy žluté popelnice na plasty) vytváří startovní foto, a vzápětí vyrážíme poklusem na první disciplínu, kterou je běh.

 Trasu na letiště a zpátky  probíháme s Pavlem a s Martinem. Dáša a Lukáš, kterým běh není příliš po chuti, nám dělají na kolech doprovodná vozidla. To však ještě neví, co je čeká za „náhradní“ disciplínu, aby si běh doplnili...

Když se vrátíme zpět do haly (a Martin si dá první ze svých dnešních pěti sprch), nasedáme na kola a vyrážíme směr Sletiště. Lehce krosovou cestičku projíždíme jako nic a za chvíli se nacházíme u venkovní posilovny.

Někteří z účastníků trousí poznámky, že to jsou „stroje pro důchodce“, ale on je ten humor brzy přejde :-) Pavel totiž už ladí stopky a vzápětí měří první posilovací sérii. Zhruba v polovině cvičení už je Martin na pokraji sil, takže se od nás odpojuje a s výmluvou, že jde vypravit Honzu za školu v přírodě, odjíždí za nejbližší roh se vydýchat...

Když i my máme dost, uděláme minipřesun k blízkým tenisovým kurtům. Paní správcová, nedbaje našich varování, že jsme amatéři a že nám to bude lítat všude kolem, nás pošle rovnou na střední kurt. Takže pak sbíráme tenisáky ne na jednom, ale rovnou na třech kurtech... No, my je varovali :-)

Nicméně zahráli jsme si dobře, a i když  někteří z nás měli velký problém odpoutat se od badmintonových návyků...

... naše výměny neměly často daleko k  wimbledonovému formátu.

A to samozřejmě nejen díky speciálnímu chmelovému ionťáku, kterým se posilňovali jak hráči, tak rozhodčí.

Náš vymezený prostor na dvorcích se však pomalu chýlí ke konci, takže dopíjíme poslední zbytky ionťáku, uhlazujeme antuku a vyklízíme kurt. Pak zbývá jen odtrhnout Martina od zdi a sebrat mu raketu (vypadá to, že se stěnou si zahraje víc než s námi) a můžeme zamířit na kolech zpět do haly.

Cestou je však potřeba ještě udělat malou, avšak nutnou zastávku. Během tenisu se k nám totiž po své „pauzičce“ opětovně připojil nejen Martin, ale i Stáňa. A vzhledem k tomu, že Kladenská desítka musí být kompletní, potřebovala si Stáňa ještě doplnit své kolečko na posilovacích strojích.

Pak už jen oslavné foto a můžeme jet.

Díky výše popsaným událostem se však stalo to, čeho jsme se všichni obávali (a nejvíc Pavel): nabrali jsme půlhodinové zpoždění oproti programu. Přestože to vypadalo, že si budeme muset doslova odtrhnout oběd od úst, abychom ten skluz zase dohnali, řešení se dostavilo samo.

Ještě před obědem byl totiž naplánovaný florbal, na který jsem naivně vyhradil 45 minut. Když jsme si však zahráli první pětiminutovou třetinu a cítili jsme se jako po doběhnutí maratonu, bylo nám jasné, že tohle budeme muset rapidně zkrátit. A tak se taky stalo - 3 x 5 minut florbalu bylo bohatě dostačujících a my jsme rázem dohnali naše zpoždění.

Hodinka, kterou jsme měli vyhrazenou na oběd, nám tedy byla k dispozici v plném rozsahu. Ještě než se však pustíme do jídla, vytahujeme ping-pongový stůl, tak abychom ani během jídla úplně nezaháleli. A tak zatímco čtyři z nás vždy dlabou dovezené pochutiny, další dva se angažují sportovně...

Během oběda mě napadla ukrutná  myšlenka, že právě teď je ta pravá chvíle, aby si Stáňa, Lukáš a Dáša doplnili svou běhací disciplínu. Z útrob baru jsem tedy vydoloval céčéčko s naší speciální klubovou verzí člunkového běhu, s plnými žaludky jsme se seřadili mezi sítěmi a se zazněním prvního signálu jsme začali vyklusávat od lajny k lajně... Pro účastníky, kteří už měli odběhnuto z rána, se tak člunkáč stal vlastně jedenáctou disciplínou.

Převlékáme, přezouváme a nasedáme na kola. Čeká nás již tradiční disciplína, která zatím nechyběla na žádném ročníku - adventure golf u Horního Bezděkova. Pohodovou projížďkou (během které Martin na favoritu stihnul uštvat neznámého silničního cyklistu) přijíždíme ke hřišti. Po chvíli doráží i Pavel, který cestou ještě venčil Sida...

Po dramatickém utkání, se na kolech vracíme zpět k hale, čímž si odškrtáváme i sedmou disciplínu - cyklistiku. U haly však uděláme jen krátkou zastávku, protože další sport na nás čeká v Sítenském údolí.

Na recepci hotelu Kladno (ano, opravdu tam) si zapůjčujeme potřebné sportovní vybavení a klesáme do údolí, kde budeme testovat stále ještě celkem nové hřiště na disc golf. Kola zamykáme uprostřed údolí u cedule a modlíme se, abychom je tam později zase našli. Pokud mám mluvit za sebe, tato sportovní disciplína mě nijak nenadchla, nicméně vyzkoušet se má všechno :-) Ještě než odjedeme, uspořádáme malý (a naštěstí úspěšný) hon na ztracené tachometry, které během hry vypadly Lukášovi z kapsy.

Osmou disciplínu máme tedy uzavřenou a Kladenská desítka pomalu míří do finále. Cestu do haly prokládáme příjemně ochmelenou bonusovou disciplínou - zastávkou v hospůdce Chaloupka, kde si dopřáváme příjemné osvěžení. Já se však odpojuji o něco dříve, abych stihnul připravit předposlední disciplínu.

Zda zařadit orientační běh, jsem váhal docela dlouho, nicméně nakonec jsem se rozhodl, že ho vyzkoušíme. A když už jsem ho do programu přidal, řekl jsem si, že z něj uděláme drsnou předposlední disciplínu, kdy už účastníci budou se silami u konce...

Když jsem si tedy proběhl trasu a vytyčil na mapkách body, rozdal jsem mapky účastníkům a v pravidelných intervalech jsme je začali vypouštět na trať... Trasu dlouhou něco přes tři kilometry zdárně zvládli všichni (včetně bonusového stanoviště) a myslím, že si jí i celkem užili. Někteří možná až příliš intenzivně, protože zkratka lesem přes ostružiny se na lýtkách prostě podepíše :-)

Doběháno, časy zaznamenány, vítězové vyhlášeni. Je čas na poslední, královskou disciplínu, kterou je už tradičně badminton. Stejně jako minulý (i předminulý) ročník, i tentokrát jsme benďas podstatně zkrátili oproti programu s ohledem na to, v jakém stavu se nacházely naše tělesné schránky...

Poslední podání, poslední výměna a poslední úder - třetí ročník Kladenské desítky je u konce a všichni účastníci se opět probojovali až do finále. Nezbývá tedy, než to pořádně oslavit. Důvody máme navíc rovnou dva - Dáša má narozeniny, ke kterým si nadělila opravdu pořádný sportovní dárek. Šampus teče proudem a my si vychutnáváme pocit dobře odvedené práce.

V rámci oslav samozřejmě došlo již na tradiční předání nálepek s motivem Kladenské desítky. Od minula jsem změnil dodavatele, takže jsem doufal, že půjdou sloupnout trochu snadněji než minulý rok... No, jak komu. Přesněji řečeno, snadno šly sloupnout jenom mně. Ale i to je vlastně pokrok :-)

Po úklidu haly vyrážíme ke svým domovům, abychom svým znaveným tělům dopřáli trochu toho odpočinku. A musím říct, že tento rok to asi stálo opravdu za to - svaly v nejrůznějších místech mě bolely ještě tři dny potom...

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům, kteří neváhali překonat útrapy ranního vstávání a na Kladenskou desítku dorazili. Doufám, že jste si to užili alespoň tak, jako jsem si to užil já, a že vás vše bolelo aspoň tak dlouho, jako to bolelo mě... :-) Zároveň bych chtěl ještě ocenit, že jste se všichni zúčastnili orientačního běhu a uběhli ho po svých, protože to je něco, co jsem opravdu nečekal. Takže za tohle klobouk dolů...

Také bych chtěl poděkovat Danovi, který nám opět umožnil využít zázemí haly a jejího sportovního vybavení. Je nám ctí, že jsme mohli prolévat pot na domácí půdě...

Na závěr si zaslouží pořádné uznání i Sid, který naše cyklistické vzdálenosti zvládal v pohodě odběhat. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o držitele titulu Pulec - pes, není se vlastně ani čemu divit...

Takže ještě jednou, díky všem! Teď už zbývá dodat snad jen jediné:

Za rok v sedm před halou :-)